Kroužek nebo hudebka?

Mnoho mých kolegů, mě nevyjímaje, čas od času nadzvedne, když nám uspěchaní rodiče říkají, že musí rozvrh v hudebce sladit s ostatními kroužky. A nedávno se mi stalo, že absolventka prvního cyklu, se kterou jsme měli,  myslím, celkem hezký vztah a která se sobě hodně zapracovala, skončila studium se slovy "chci zkusit jiný kroužek".

Co nám na tom vadí? Pokusím se vysvětlit, jak rozdíly mezi kroužkem a hudebkou vnímám já, učitel ZUŠ.

Když se řekne "kroužek", vybaví se mi idylický osvícenský obrázek, na němž v barvotiskovém provedení tančí děti v kruhu, držíce se za ruce. Jsou oblečeny v krojích, obloha je modrá, tráva zelená, opodál skotačí ovečky a z potůčku pije kráva. V tom pastorálním výjevu je něco uklidňujícího, něco, co navozuje atmosféru pohody, nenáročnosti, odpočinku. Současně je zřejmé, že poblíž nejsou žádní dospělí, kteří by děti "hlídali", nanejvýš se v pozadí o hůl opírají stařeček či stařenka, dívají se směrem k dětem a blaženě se usmívají.

Nevím, jakou máš představu kroužku ty, milý čtenáři, ale domnívám se, že přesně o tom kroužek je: děti se nenáročně baví, jsou spojeni do skupiny, kde se vzájemně hlídají, dospělí vykonávají lehčí dohled s tím, že s dětmi vykonávají nějakou činnost.

Nechci zde zpochybňovat význam mimoškolních aktivit a zlehčovat fungování kroužků a podobných skupin. Má to svůj význam v tom, jak děti tráví volný čas a jak se snaží objevovat "nové", má to význam v socializaci a neposlední řadě i v tom, že děti, které kroužek navštěvují, nejsou během aktivity na sociálních sítich a nejsou tedy ohlupovány jejich instantním obsahem. Pokud ale má jít o hudbu jakožto rozvojovou aktivitu, tak učení "v kroužku" nemůže fungovat. Důvod je prostý: jakýkoliv nástroj včetně zpěvu vyžaduje od samotného začátku individuální a pečlivý přístup, protože základy jsou zde absolutně nejdůležitější.

Když s dětmi pracujete ve skupině, v kroužku, nemáte prostor na to, abyste je včechny dovednosti naučili správně (=co nejlépe), bez stresu a bez tlaku. Znám to, také občas učívám skupinky malých dětí. Vím také, že když postupujeme pomalu a obezřetně (abychom se dovednosti naučili co nejlépe), objevuje se jedno úskalí, a sice že to může být pro děti demotivující: Málokteré 5ti nebo 6tileté je dítě ochotno opakovaně čekat, až se "to" kamarádovi vedle povede, nedejbože až to znovu správně zopakuje. Se staršími dětmi to platí dvojnásob: pokud již něco málo umí, mají méně trpělivosti s těmi méně pohotovými.

Ve skupinové výuce se tedy skrývá paradox, kdy děti, přestože výuku spolusdílejí a baví se, snáze a dříve ztrácejí motivaci: Naučí se toho zkrátka málo na to, aby je nabyté dovednosti ponoukly k dalšímu objevování a hledání. Kroužek tedy nutně vede k povrchnosti a k tomu, že se děti naučí, že "takto to stačí". Takto to chceme?

Častý argument rodičů, kteří přihlásí dítě do kroužku (a do hudebky také), je "nechceme mít virtuóza". Ale o tom výuka na ZUŠ není, resp. domnívám se, že by neměla být. Výuka na ZUŠ je především pečlivá individuální práce s žákem, která má za cíl jeho osobnostní rozvoj a motivaci pro domácí práci, jež je nezbytná: Pokud dítě doma nic nedělá, pak na hodině není co zúročit a není kam se posouvat dále. Výuka na ZUŠ tedy učí něco naprosto zásadního pro život: "Pokud se připravíš, pokud dokážeš odložit ostaní aktivity kvůli přípravě, pak se dostaví výledek a jde ti to - nejprve pozvolna, potom lépe a nakonec zcela." Výuka na ZUŠ děti připravuje na dospělý život, vede je systematičnosti a zodpovědnosti. Vede je k tomu, aby si byly vědomy toho, že nic není zadarmo a aby se naučily snažit. Výuka na ZUŠ je systematická, má plán, má mechanizmy na to, aby ověřila pokrok žáka. A pokud je žák opravdu nadaný, umožní mu jeho talent rozvíjet a připraví jej na to, jak talent využít na následných uměleckých školách. Výuka na ZUŠ žáka stále motivuje, aby jej hudba (výtvarné umění, dramatický obor, tanec) bavila a aby rostl tím, že tuto zábavu potvrdí svojí prací na sobě. A mimo jiné - ZUŠka naučí díte přijímat a zvládat výzvy a zkoušky díky přípravě na koncerty a vystupování před lidmi, naučí dítě věřit si.

A to je velký rozdíl oproti tomu, když se děti pouze baví! 

Ale pozor - neznamená to, že by se děti v ZUŠce nebavily! 

Někeré ZUŠ na svých webových stránkách zveřejňují argumentaci, že "ZUŠka není kroužek" a uvádějí řadu argumentů proč. Pokud se chcete podívat, pak můžete např. zde nebo zde.

Takže co je pro dítě lepší – ZUŠka nebo kroužek?

Pokud chcete, aby se dítě jen bavilo, pak kroužek. Pokud chcete, aby se dítě bavilo a současně se v něm rozvíjely i podstatnější vlastnosti – vůle, píle, pozornost… – za pomoci umění, pak to bude ZUŠka. Pokud se vám nechce pomoct dítěti občas bojovat s leností a nechutí doma pracovat, pak zvolte kroužek. Ale jestli chcete, aby jste na své dítě byli pyšní a obdivovali je, kolik toho umí, jak osobnostně vyrostlo, jak se umí poprat s životními zkouškami, jděte do ZUŠky.

Je otázkou, zda chceme na rodičovskou veřejnost působit tak, že ZUŠka je víc, mnohem víc, než kroužek. Domnívám se, že v dnešní době je záhodno, abychom byli v přístupu k veřejnosti opatrnější a abychom s vaničkou nevylili i dítě (ze ZUŠky). Jistě, je potřeba nastavit si hranice. Ale odrazovat od kroužků neoblomnou argumentací ve prospěch ZUŠek, může být kontraproduktivní. V naší práci se skrývá jedno nebezpečí v tom, že individuální výuka je výjimečná a rodiče často nevědí do čeho v ZUŠce jdou – nemají zkrátka zkušenost a představu, kolik se toho jejich dítěti může v tomto typu výuky dostat. Logicky to následně srovnávají se standardní výukou, jak ji znají ze základních škol. Učitelé v ZUŠkách jsou profesionálové, kteří se na svoji práci připravovali řadu let studia, nemluvě o tisících hodin, které strávili cvičením na hudební nástroje (tancem...). Kolik je takových vedoucích koužků? Často jsem svědkem toho, jak během roku-dvou rodiče prohlédnou a dojde jim, jak speciální péči jejich dítě má - za tak drobnou úplatu... 

Při neústupné argumentaci ve prospěch ZUŠek se obávám, aby za současného celospolečenského trendu snadnosti a instantnosti nedošlo k tomu, že dětí do ZUŠek bude chodit méně, což by se do budoucna negativně projevilo v řadě oblastí.

Obávám se zkrátka podobného jevu, který nastal u zobcových fléten v poslední době.

Zobcovka totiž už dávno není ta "píšťalka pro zdraví" z dob Václava Žilky či Ladislava Daniela. Je to plnohodnotný dechový nástroj, jenž se díky působení špičkových pedagogů a hráčů, jako jsou Eva a Jan Kvapilovi, Julie Braná, Jitka Konečná, Ilona Veselovská, Jakub Kydlíček a další, dostala na úroveň ostatních dechových nástrojů a leckdy je dokonce překonala: Kolik nástrojů má repertoár od středověku po současnost? S pokrokem však přišly nároky a standardy toho, co by děti měly zahrát a jakým způsobem a ty se rok od roku zvyšují. 

Zobcovka ztratila punc snadnosti a dostupnosti…a žáků ubývá přes veškerou krásu, kterou hraní na flétnu vnáší do našich životů.

Buďme prosím laskavější…