Kroužek nebo hudebka?

Mnoho mých kolegů, mě nevyjímaje, čas od času nadzvedne, když nám uspěchaní rodiče říkají, že musí rozvrh v hudebce sladit s ostatními kroužky. Nedávno se mi navíc stalo, že absolventka prvního cyklu, se kterou jsme měli (myslím) celkem hezký vztah a která na sobě hodně zapracovala, ukončila studium se slovy: "Chci zkusit jiný kroužek."

Co nám na tom vadí? Pokusím se vysvětlit, jak rozdíly mezi kroužkem a hudebkou vnímám já, učitel ZUŠ.

Když se řekne "kroužek", vybaví se mi idylický osvícenský obrázek, na němž v barvotiskovém provedení tančí děti v kruhu, držíce se za ruce. Jsou oblečeny v krojích, obloha je modrá, tráva zelená, opodál skotačí ovečky a z potůčku pije kráva. 

V tom pastorálním výjevu je něco uklidňujícího, něco, co navozuje atmosféru pohody, nenáročnosti a odpočinku. Současně je zřejmé, že poblíž nejsou žádní dospělí, kteří by děti "hlídali"; nanejvýše se v pozadí o hůl opírá stařeček či stařenka, dívají se směrem k dětem a blaženě se usmívají.

Nevím, jakou představu kroužku máš ty, milý čtenáři, ale domnívám se, že přesně o tom kroužek je: děti se nenáročně baví, jsou spojeny do skupiny, kde se vzájemně hlídají, a dospělí vykonávají lehký dohled s tím, že s dětmi sdílejí nějakou činnost.

Nechci zde zpochybňovat význam mimoškolních aktivit ani zlehčovat fungování kroužků a podobných skupin. Mají svůj význam v tom, jak děti tráví volný čas a jak objevují nové věci, v socializaci a v neposlední řadě i v tom, že děti nejsou během aktivity na sociálních sítích, a nejsou tedy ohlupovány jejich instantním obsahem. 

Pokud má jít o hudbu jakožto rozvojovou aktivitu, nemůže výuka v kroužku fungovat. Důvod je prostý: jakýkoliv nástroj, včetně zpěvu, vyžaduje od samotného začátku individuální a pečlivý přístup, protože základy jsou zde naprosto klíčové. Když s dětmi pracujete ve skupině, v kroužku, nemáte prostor na to, abyste je všechny dovednosti naučili správně (tedy co nejlépe), bez stresu a tlaku. Znám to, také občas učívám skupinky malých dětí. Vím, že když postupujeme pomalu a obezřetně, objevuje se často jedno úskalí: může to být pro děti demotivující. Málokteré pětileté nebo šestileté dítě je ochotno opakovaně čekat, až se "to" kamarádovi vedle povede, nedejbože až "to" znovu správně zopakuje. U starších dětí to platí dvojnásob – pokud již něco málo umí, mají méně trpělivosti s těmi méně pohotovými.

Ve skupinové výuce se tedy skrývá paradox: děti, přestože výuku sdílejí a baví se, snáze a dříve ztrácejí motivaci. Naučí se toho zkrátka málo na to, aby je nabyté dovednosti ponoukly k dalšímu objevování. Kroužek tedy nutně vede k povrchnosti a k tomu, že se děti naučí, že "takto to stačí". 

Skutečně to takto chceme?

Častým argumentem rodičů, kteří přihlásí dítě do kroužku (i do hudebky), bývá: "Nechceme z něj mít virtuosa." O tom ale výuka na ZUŠ není, respektive se domnívám, že by být neměla. Výuka na ZUŠ je především pečlivá individuální práce s žákem, která má za cíl jeho osobnostní rozvoj a motivaci k domácí přípravě. Ta je totiž nezbytná – pokud dítě doma necvičí, pak na hodině není co zúročit a není kam se posouvat.

Výuka na ZUŠ děti učí něco naprosto zásadního pro život: "Pokud se připravíš a dokážeš odložit ostatní aktivity, pak se dostaví výsledek a půjde ti to – nejprve pozvolna, potom lépe a nakonec zcela." ZUŠ připravuje děti na dospělý život, vede je k systematičnosti a zodpovědnosti. Vede je k vědomí, že nic není zadarmo a že je potřeba se naučit snažit. Výuka na ZUŠ je systematická, má plán a mechanismy, jak ověřit pokrok žáka. Pokud je žák opravdu nadaný, umožní mu talent rozvíjet a připraví ho na další umělecké školy. Stále ho motivuje k tomu, aby ho hudba (výtvarné umění, dramatický obor či tanec) bavila a aby rostl tím, že tuto zábavu podloží prací na sobě. 

ZUŠka navíc naučí dítě přijímat výzvy a zvládat stres díky koncertům a vystupování před publikem. Naučí dítě věřit si.

A to je velký rozdíl oproti tomu, když se děti pouze baví!

Ale pozor – neznamená to, že by se děti v ZUŠce nebavily!

Některé ZUŠ na svých webových stránkách zveřejňují prohlášení, že "ZUŠka není kroužek", a uvádějí řadu argumentů proč. Pokud se chcete podívat, můžete tak učinit například zde nebo zde.

Takže: Co je pro dítě lepší – ZUŠka, nebo kroužek?

Pokud chcete, aby se dítě jen bavilo, pak kroužek. Pokud však chcete, aby se bavilo a současně se v něm za pomoci umění rozvíjely i podstatnější vlastnosti – vůle, píle, pozornost… – pak to bude ZUŠka. 

Pokud se vám nechce pomáhat dítěti občas bojovat s leností a nechutí doma pracovat, pak zvolte kroužek. 

Ale jestli chcete být na své dítě pyšní a obdivovat, kolik toho umí, jak osobnostně vyrostlo a jak se umí poprat s životními zkouškami, jděte do ZUŠky.

Je otázkou, zda chceme na rodičovskou veřejnost působit tak, že ZUŠka je víc, mnohem víc než kroužek. Domnívám se, že v dnešní době je záhodno, abychom byli v přístupu k veřejnosti opatrnější a abychom s vaničkou nevylili i dítě (ze ZUŠky). Jistě, je potřeba nastavit si hranice. Ale odrazovat od kroužků neoblomnou argumentací ve prospěch ZUŠek může být kontraproduktivní.

V naší práci se totiž skrývá jedno nebezpečí: individuální výuka je výjimečná a rodiče často nevědí, do čeho v ZUŠce jdou – nemají zkrátka zkušenost ani představu, kolik se toho jejich dítěti může v tomto typu výuky dostat. Logicky ji srovnávají se standardní výukou, jak ji znají ze základních škol. Ale učitelé v ZUŠkách jsou profesionálové, kteří se na svoji práci připravovali řadu let studia, nemluvě o tisících hodin, které strávili cvičením na hudební nástroj (tancem…). Kolik je takových vedoucích kroužků? Často jsem svědkem toho, jak během roku či dvou rodiče "prohlédnou" a dojde jim, jak speciální péči jejich dítě má – a to za tak drobnou úplatu…

Při neústupné argumentaci ve prospěch ZUŠek se obávám, aby za současného celospolečenského trendu snadnosti a instantnosti nedošlo k tomu, že dětí bude do ZUŠek chodit méně, což by se do budoucna negativně projevilo v řadě oblastí. 

Zobcovka totiž už dávno není tou "píšťalkou pro zdraví" z dob Václava Žilky či Ladislava Daniela. Je to plnohodnotný dechový nástroj, jenž se díky působení našich špičkových pedagogů, jako jsou Eva a Jan Kvapilovi, Julie Braná, Jitka Konečná, Ilona Veselovská, Jakub Kydlíček a další, dostal na úroveň ostatních dechových nástrojů, a leckdy je dokonce překonal. Kolik nástrojů má repertoár od středověku po současnost? S pokrokem však přišly i nároky a standardy toho, co by děti měly zahrát a jakým způsobem.

Zobcovka ztratila punc snadnosti a dostupnosti… a žáků ubývá. A to přes veškerou krásu, kterou hraní na flétnu vnáší do našich životů – podobně jako je tomu u žesťů a dalších dechových nástrojů.

Buďme prosím laskavější…