V loňské školním roce proběhla soutěž MŠMT ve hře na dechové nástroje. Na jednom ze soutěžních kol jsme s mým žákem sdíleli přípravnou třídu s kolegyní a žákem z jiné školy. Byli jsme na místě dříve než oni, žák si začal temperovat flétnu aby se mohl rozehrát. Za chvíli se ozvalo klepání na dvěře a vstoupila kolegyně, která se tvářile nepřístupně, ba až přísně. Pozdravili jsme se a já jsem šel zjistit organizační potřebnosti. Když jem se vracel na třídu, potkal jsem tatínka mého žáka, který jel s námi, a ten mi řekl, že ten druhý žák, co jsme s ním sdíleli třídu, cestou na místo soutěže dvakrát zvracel. Později před samotným hraním to bohužel jetě zopakoval…
Asi se shodneme na tom, že o takový "zážitek" nestojí nikdo z nás – a nikomu jej nepřejeme. Ale proč se to děje? Co k tomu vede? Na to bych se chtěl pokusit odpovědět v následujícím textu. Text nebude primárně o trémě, s níž mám ostatně také mnohé nepříjemné zkušenosti. A současně bych chtěl zdůraznit, že nejsem psycholog. Dostal jsem se však k pozoruhodným informacím, o které bych se s vámi chtěl s pokorou podělit, protože měly zásadní vliv na to, jak se dívám na učení a obecně na mezilidské vztahy. Současně bych chtěl upozornit na to, že moje vlastní emocionáslní zrnitost (tedy schopnost rozeznávat jednotlivé emoce) má až příliš často sklon omezit se na 3: veselý, smutný, hladový. V neposlední řadě bych se chtěl vyhnout zabřednutí do různých EZO přístupů a pokusím se držet jisté exaktnosti co to jen bude možné (a co mi použité prameny dovolí).
Cílem textu tedy bude pokusit se vysvětlit, jak jsou emoce propojeny s funkcemi našeho těla, jaký mají vztah k vzorcům chování a jak souvisejí se slovy, které (nejen) ve výuce hry na flétnu používáme. Jsem si vědom toho, že pokusit se o něco takového na tak malém prostoru je úkol mírně řečeno neskromný, a že se na něm nevyhnu řadě zjednodušení ve snaze jít k cíli nejkratší možnou cestou a opatrně se prosmýknout kolem akademických složitostí. Pochopitelně budu odkazovat na literaturu, ze níž jsem čerpal, aby si zájemci mohli dohledat celou argumentaci, případně další zdroje informací k tématu.
Zásadní informace pro tento text jsem čerpal z několika knih, postupně vás na ně upozorním. V této části bude zdrojem kniha Jak se tvoří emoce již zmíněné Lisy Feldman Barrett. Kniha je čtivá, i když ne vždy snadno pochopitelná, nevyhnu se řadě zjednodušení. Zastánci pohledu L. Barrett říkají, že v psychologii má její teorie podobný vliv, jako měla...