Hudba jako živá voda pro náš mozek

Hudba je komplexní proces: Hrajeme-li z not, zapojujeme zrak. Sluch používáme nejen ke kontrole výsledku; vnitřní slyšení a sluchová představivost jsou přímým zdrojem naší pohybové aktivity, která skrze nástroj generuje zvuk. Pohyby při hře tedy podřizujeme jak vnitřní představě, tak vizuálním vjemům (noty, spoluhráči) i vjemům akustickým (reakce na slyšené, dolaďování). Hmat je pak naším spojením s materiálním světem. Cítit v rukou nástroj, dotýkat se tónových otvorů a propojovat tento vjem s hudební představou je zdrojem jedinečné aktivity, která v běžném životě nemá obdoby.

Sluch nebo hmat?

Během studia hudby je náš mozek neustále stimulován koordinací zraku, sluchu a hmatu. O důležitosti zraku by se dalo diskutovat – řada hudebníků hraje výhradně zpaměti, někteří neznají noty nebo jsou nevidomí. U zbývajících dvou smyslů se nabízí otázka: "Co bylo dříve – vejce, nebo slepice?" Jinými slovy, co je skutečným zdrojem hudební aktivity?

Obecně se tvrdí, že dominantní je sluch. Není to však jen tím, že hudbu sluchem primárně konzumujeme? Abychom z nástroje vyloudili tón, musíme se ho dotknout. Rukama a dalšími částmi těla rozezníváme hmotu nástroje, z níž se šíří zvukové vlny. Podle toho, co slyšíme, zpětně upravujeme pohyby a dotyky, abychom naplnili svůj hudební záměr.

Podle mého názoru je i sluch ve své podstatě hmatem: akustická vlna (rozechvělá hmota vzduchu) se šíří prostorem a v našem uchu je mechanickou cestou převedena přes kůstky (kladívko, kovadlinku, třmínek) do kapaliny v hlemýždi. Ta svým vlněním a změnami tlaku působí na sluchové buňky – dotýká se jich. Sluch je tedy transformovaný hmatový vjem. V extrémním výkladu působí podobně i světlo na buňky v našem oku.

Tělo jako "rozhraní" pro mysl nebo duši?

Z uvedeného plyne zásadní závěr: naše vnímání světa i hudby je zcela v moci dotyku. Jak moc jsme ale schopni hmat upřednostnit, když cca 90 % vjemů přijímáme zrakem? Tuto otázku by si měl zodpovědět každý student i učitel hudby. V raném dětství byly naše první a nejzásadnější vjemy právě hmatové. Potřeba "osahat si věci" je v nás hluboce zakořeněna, i když ji dnes používáme spíše jako metaforu pro intelektuální činnosti (osahat si program, postupy...).

U zobcové flétny je hmat na prvním místě i proto, že se tohoto subtilního nástroje s žádnou nebo jen minimální mechanikou dotýkáme přímo. Zásadní je také dechová technika a artikulace – obojí je ve své podstatě fyzickou, "hmatovou" činností. Dech (bránici, břišní svaly) ovládáme díky receptorům ve svalech a šlachách, které nás pomocí tlaku a tahu informují o poloze těla. Artikulace je zase spojena s dotyky jazyka a vnímáním proudění vzduchu v ústní dutině. Opět se zde vnější svět dotýká našeho těla.

Hrou na nástroj stimulujeme mysl a/nebo duši

Představme si, že všechny tyto vjemy musíme při hře podřídit metrorytmickým vztahům. To je pro mozek mimořádný impulz! Tento proud vjemů v něm nevytváří jen nové spoje, ale doslova "nervové dálnice", které ovlivňují naše vnímání světa. Hra na nástroj aktivuje geny, které zajišťují rychlejší přenos signálu na synapsích mezi neurony. Všechny pohyby hudebníka a jejich precizní načasování jsou jako živá voda, kterou zaléváme zahrádku – den za dnem roste a po čase přinese bohatou úrodu. (Více se lze dočíst například v knize Die Kunst des Musizierens).

Blahodárný vliv hudby se netýká jen dětí. Dnes již neplatí, že "starého psa novým kouskům nenaučíš". Neurobiologové potvrzují, že učit se lze v každém věku (viz např. kniha Nestárnoucí mozek nebo zde k nahlédnutí, jak se hraje na flétny v Anglii). Hudba je lékem a hráči na zobcovou flétnu o tom vědí své. Na západ od našich hranic existuje řada amatérských i profesionálních souborů, kde se hře věnují lidé všech generací (USA, Velká Británie, Německo, Švýcarsko...).

Hra na zobcovou flétnu je tedy nejen náročnou uměleckou disciplínou (viz např. Concerto d moll nebo koncert FRQ), ale především cestou k lepší kvalitě života.