1. Pohled neurovědy

Zásadní informace pro tento text jsem čerpal z několika knih, postupně vás na ně upozorním. V této části bude zdrojem kniha Jak se tvoří emoce již zmíněné Lisy Feldman Barrett. Kniha je čtivá, i když ne vždy snadno pochopitelná, nevyhnu se řadě zjednodušení. Zastánci pohledu L. Barrett říkají, že v psychologii má její teorie podobný vliv, jako měla Terorie relativity na fyziku. Platí tedy vzorec: E=m.c2? Jak si ukážeme dále, můžeme se na něj dívat i tak, že Emoce=mozek.celétělo2

1. 1. Mozek jako predikativní orgán

Obrázek: Aktivita neuronů při vizuálním vjemu (Barrett str. 97, s laskavým svolením autorky):

Co nám obrázek říká: "Vizuální data z vnějšího světa přenáší jen malý zlomek neuronů" (Barrett, str. 97). Když se chceme podívat doleva/doprava/kamkoliv, tak to, co uvidíme, když otočíme hlavu, je v našem mozku zobrazeno dříve, než otočíme hlavu a vaše oči spočinou na sledovaném objektu. Barrett se svým týmem zkoumala aktivitu neuronů při smyslových vjemech (zde zrak) a zjistila, "mozek obsahuje kompletní mapy našeho zorného pole. Jedna mapa je umístěna ve vizuálním kortexu (zraková kůra). Kdyby mozek pouze reagoval na světelné vlny, které dopadají na sítnici a prostřednictvím thalamu putují do primární zrakové kůry (V1), pak by tuto vizuální informaci muselo přenášet velké množství neuronů. Jenomže neuronů je daleko méně, než bychom očekávali (obrázek nahoře), a desetkrát více projekcí putuje jiným směrem – ty přenášejí vizuální predikce z V1 do thalamu (obrázek uprostřed). Podobně platí, že 90% všech všech propojení přicházejících do V1 (obr. Dole) nese predikce z neuronů v jiných částech mozkové kůry."(97)

Na základě map zorného pole mozek vytváří predikce: "Predikce jsou něco jako vzájemné "hovory" milionů neuronů, které se pokoušení předjímat každý zlomek spatřeného, zaslechnutého, chuti, pachu, doteku, jež prožijete, a každé aktivity, kterou podniknete."(Barrett, str. 94) Tyto hovory mají formu chemických reakcí (viz. část 2 – pohled molekulární biochemie). Výše uvedené platí pro všechny smysly: mozek si vytváří auditivní "mapy" na základě toho, co kdy slyšel, chuťové "mapy" atd. – a také "mapy" emoční.

Podle L. Barrett tedy mozek není orgán reaktivní, ale predikativní. "Mozek, který by byl pouze reaktivní, by "klek" jako internetové připojení, když si všichni sousedé začnou stahovat filmy z Netflixu." (Barrett, str. 96) "Reaktivní mozek by byl také z hlediska metabolismu příliš nákladný, protože by vyžadoval víc vzájemných propojení, než by dokázal udržet v chodu." (Barrett, str. 96)

"Na úrovni mozkových buněk predikce znamená, že neurony právě tady, v této části mozku "popíchnou" neurony tamhle o kousek dál, v jiné části mozku - aniž je k tomu zapotřebí podnětu z vnějšího světa."( Barrett, str. 94) Mozek je aktivní neustále a nepotřebuje k tomu smyslové vjemy. Jeho aktivita probíhá i na úrovni fantazie, snění – a vše predikuje na základě minulých prožitků.

1.2. Princip tvorby predikcí

Vjemy a poznání nastřádané za dosavadní život jsou vzpomínky - "předobrazy". Například obraz "sál" je vytvořen ze všech nastřádaných vjemů prostoru, počínaje prvním pohledem miminka z postýlky "strop/stěny/dětský pokoj", dále "kuchyně/obývák/ambulance"…jakoby na sobě byly naskládány tisíce fotografií, včetně "prvního sálu", "druhého sálu".

Mozek pracuje tak, že používá (uzavřenou) predikční smyčku: každý nový vjem je v zásadě predikční chyba. Na základě nových vjemů jsou predikce opravovány a ihned zakomponovány do budoucích predikcí = mozek umí predikci pružně změnit. Příklad: v učebně se na stěně objeví nová fotografie z koncertu. Žák vstoupí do známého prostoru a po chvíli si fotografie všimne (někdo dříve, někdo později, záleží na tom, jak silná je predikce, s níž žák do třídy vstupuje). Jakmile fotografii zaznamená, jeho mozek ji zapojí do budoucí predikce, s níž zák to třídy vstoupí příště: jeho mozek ji bude vidět dříve, než ji uvidí (opět) jeho oči. Změny v predikcích probíhají v řádu milisekund, což důvod, proč máme pocit, že to, co vnímáme, je realita.

Predikční chybu může mozek obejít tak, že filtruje senzorická data tak, aby byla v souladu s predikcí: mozek/my si "nechce přiznat", co vnímá/me. S tím se běžně setkáváme v okamžiku, kdy žák není s to nový vjem, jenž souvisí s hraním na flétnu, zapojit do svého konání a my musíme čekat, "až mu to dojde" , tedy až vjem dokáže zapojit do své predikce. Tento jev se dá využít i k tomu, že zdůrazníme nadřazenost některých vjemů nad jinými a tím dosáhneme, že žák zvládne dovednost, kterou mu jeho predikce brání objevit: nadřadíme jeden koncept nad jiný.

1.3. Koncepty

Koncepty neboli pojmy jsou "plány", na jejichž základě se realizují predikce. Např. koncept "zobcová flétna" zahrnuje vše, co si se zobcovou flétnou spojujeme: pískání, jednoduchost, dětský nástroj, kroužek v DDM, konzervatoř, soutěž, virtuozitu, Telemann, obrázek flétny, plast, dřevo…štěstí, odměna, krása, radost, nevolnost, strach, chyba, posměch… Současně je každý koncept propojen s určitou emocí či nějakým vjemem (zvuk), např. koncept "krása" je spojen s příjemnými pocity, zatímco "soutěž" může na základě předchozích prožitků vzbudit pocity nepříjemné. Pojem "dřevo" flétnista nejspíš nejdříve spojí s pojmem "nástroj", současně jej spojí se zvukem a s emocemi, které se v jeho životě jeví jako nejvýraznější. Na druhou stranu dřevorubec pojem "dřevo" spojí v prvním plánu s kládami, motorovou pilou atd. a příslušnou emocí, která se váže k jeho dřívějším prožitkům.

"Predikování je "použití" konceptu, kterým modifikujete činnost primárních smyslových a motorických oblastí svého mozku a korigujete či tříbíte ji podle potřeby." (Barrett, str. 170) "Když váš mozek "konstruuje případ konceptu", jako např. "štěstí", je to totéž, jako by se řeklo, že váš mozek "vysílá predikci" štěstí." (Barrett, str. 169)

Jinými slovy: záleží na nás, jaký koncept použijeme, jak široký záběr pojmů/znalostí máme k dispozici či, lidově řečeno, záleží na tom "co si pustíme do hlavy". Řada emočních konceptů se ale spouští samovolně, protože jejich zdroj je hluboko v podvědomí a souvisí s jádrovými přesvědčeními – viz dále část. 2.

1.4. Koncepty a realita

"Všechno, co kolem sebe vnímáte, je představováno koncepty ve vaše mozku." (Barrett, str. 127)

Příklad - zrak: "Vnímáte pravidelnosti nižší úrovně, jako jsou linie, obrysy, skvrny…,i pravidelnosti úrovně vyšší, jako jsou složité objekty a scény. Váš mozek se je naučil znát jakožto koncepty už dávno a těchto konceptů teď využívá ke kategorizaci vašich neustále se měnících vizuálních dat." (Barrett, str. 127). Jak už bylo řečeno, týká se to všech smyslů.

"Mozek pomocí konceptů přiřazuje senzorickým signálům smysl a vytváří vysvětlení pro to, odkud přicházejí, k čemu ve světě se vztahují a jak na ně máte reagovat – prožíváme svět vlastní konstrukce." (Barrett, str. 128)

Nyní si podrobněji vysvětlíme, proč jsou predikce potřeba a proč nám "reaktivní" mozek nestačí.

1.5. Interocepce

Tak jako existují v mozku oblasti pro zrak, sluch a ostatní smysly, tak existuje interoceptivní síť – objev Lisy Barrett a jejího týmu (Barrett, str. 104), která vytváří predikce a aktualizuje model těla ve vnějším světě uložený v mozku.

"Jednoduché příjemné a nepříjemné pocity vznikají z procesů probíhajících ve vašem nitru, který se nazývá interocepce. Interocepce v mozku zastupuje veškeré vnímání z vnitřních orgánů a tkání, z hormonů kolujících v krvi a z vaší imunitní soustavy." (Barrett, str. 90) Změny tlukotu srdce či rozšiřování cév... mozek vytváří vjemy, které z tohoto vnitřního pohybu pramení – to vše je interocepce. Tyto pohyby probíhají neustále, i v klidovém stavu.

Interocepce a tělo

Proč interocepci máme: "Váš mozek stále předvídá a jeho nejdůležitějším posláním je předvídat, kolik energie potřebuje vaše tělo na to, abyste mohli zůstat naživu a v dobré kondici. " (Barrett, str. 102) – udržování homeostázy. (Homeostáza je schopnost živých organismů udržovat stabilní vnitřní prostředí - teplotu, pH, hladinu cukru, tlak… i přes měnící se vnější podmínky. Např. tělo se třese, aby se zahřálo.) Tedy predikce a koncepty jsou pomůcky, které mozek využívá k předvídání situací, s nimiž se konfrontujeme. Cílem je předjímat stavy a energetické hospodaření, jež s nimi souvisí, tak, aby byla zachována rovnováha: "Každý pohyb všeho těla je provázen pohybem v jeho nitru." (Barrett, str. 103) Interocepce je ochrana.

"Každá oblast mozku, která je údajně sídlem emocí, je rovněž oblastí pro tělesné hospodaření zapojené do interoceptivní sítě. Tyto oblasti však při emocích nereagují. Nereagují totiž vůbec: vnitřně predikují, aby mohly řídit tělesný rozpočet, vytvářejí predikce týkající se pohledů, zvuků, myšlenek, vzpomínek, představ a emocí." (Barrett, str. 107)

"Interocepce je ve skutečnosti jednou ze základních složek emocí, tak jako mouka a voda jsou základními složkami chleba, ale pocity, které z interocepce vzniknou, jsou mnohem prostší než plnohodnotné emocionální zážitky jako radost nebo smutek." (Barrett, str. 91) Interocepci zažíváme vědomně, když cítíme, že je nám horko, zima…

Co je povzbudivé: "Nejste vydáni na pospas emocím, které samovolně vyvstávají, aby ovládaly vaše chování. Možná máte pocit, že vás řeka vašich pocitů zaplavuje, ale ve skutečnosti jste sami jejím pramenem." (Barrett, str. 91)

Aby nás emoce nazaplavovaly, alespoň ne všechny, je dobré si uvědomit, že koncepty/pojmy – jsou spojeny se slovy, s řečí, s jazykem. Udělejme malý pokus: zavřete oči a představte si nepříjemnou situaci, která vás čeká, např. řešení problému s kolegou, jednání s nadřízeným, zkrátka cokoliv, co by ve vás mohlo vzbudit velmi negativní emoce. Myslete na to prosím intenzivně, se všemi detaily, představte si slova, reakce, představte si sami sebe a to co cítíte. Pokud je tato představa účinná, ucítíte to, co obvykle v podobných situacích – stažený žaludek, pohyb střev, bolest břicha… (Později si vysvětlíme proč to tak je.) Cítíte reakci vašeho těla na myšlenku. Ale samotná myšlenka nebolí! Slova, která se vám formují v mysli – nebolí!

1.5. Tvorba emocí

"Pokaždé, když prožíváte nějakou emoci, případně ji vnímáte u ostatních, opět třídíte vjemy pomocí konceptů a přiřazujete jim významy na základě interocepce a svých pěti smyslů." (Barrett, str. 128) Predikujeme emoci na základě minulých zkušeností. Příklad: zažil jsem na koncertě selhání a hluboce se mě dotklo, když mi to dal učitel najevo. Vytvořil jsem si spojení koncert+špatný pocit. Nyní mám opět hrát na koncertě a negativní emoce, spojená s minulým zážitkem, mě ovládá ještě před tím, než vůbec přijdu na pódium. Jeden koncept/pojem může vést k různým emocím, jedno slovo může vyvolat různou emoci čili různou odezvu v těle.

Co se tedy dělo onomu chlapci ze soutěže, jejž jsem zmínil v úvodu textu? Jeho mozek vyhodnotil nastávající vystoupení jako hrozbu a použil k predikci koncepty, které souvisely s obrannou reakcí jeho organizmu – jde o reakci "bojuj nebo uteč". Zvracení a třes jsou reakce limbického systému na extrémní ohrožení. Tělo přesměruje krev a energii ze systémů, které nejsou v onen okamžik nezbytné pro přežití (což je trávicí soustava) do srdce a svalů, čímž se naruší normální pohyb žaludku a střev. Zásadní otázka tedy je: Kdo a co nasadil tomu chlapci do hlavy, že jeho mozek predikoval tak extrémní reakci?

Shrnutí: vše, co jsme v životě zažili, slouží našemu mozku k vytváření našeho vnitřního obrazu světa, jenž je opravován či doplňován novými vjemy. Vnitřní obraz je uspořádán do konceptů, které propojují vědomosti, vjemy ze všech smyslů a emoce. Koncepty náš mozek používá k vytváření predikcí, jež umožňují nejen orientaci ve vnějším světě, ale především k přípravě tělesných funkcí na to, co bude aktuální situace vyžadovat.

V další části se na otázku emocí podíváme očima molekulární biochemie.