2. Pohled molekulární biochemie

"Není-li co měřit a zjišťovat, věda nepřipustí, že to existuje, což je důvod, proč se věda odmítá zabývat takovým 'ničím', jako jsou emoce, mysl, duše nebo duševno." (Candance Pert: Molekuly emocí, str. 21)

Nicméně – známe to ze svého osobního života všichni a v přechozí části jsme si sami na sobě vyzkoušeli, že naše tělo reaguje přímo hmatatelně a měřitelně na nehmotné myšlenky. V následující části se pokusím vysvětlit, jak se s emocemi pojí tělesná chemie a jaký vliv má chemické působení emocí na naše tělo.

2.1. Emoce jako stav těla

Candace Pert se ptá (a její slova zde můžeme pojmout jako definici): "Co myslím emocemi? Lidské prožitky zlosti, strachu a smutku, nebo radosti, spokojenosti a odvahy, ale také základní pocity, jako jsou potěšení a bolest, stejně jako 'hnací stavy', jako jsou hlad a žízeň (...) subjektivní zkušenosti, jako je duchovní inspirace, hrůza, blaženost a jiné stavy, které jsme všichni zažili, ale až doteď byly fyziologicky nevysvětlitelné." (Pert, str. 138)

"Každá změna fyziologického stavu je doprovázena odpovídající změnou duševního emocionálního stavu, vědomou nebo nevědomou, a naopak, každá změna duševního emocionálního stavu, vědomá nebo nevědomá, je doprovázena odpovídajícími změnami ve fyziologickém stavu." (Elmer Green, lékař Mayo Clinic; Pert, str. 144)

2.2. Nositelé a šiřitelé emocí

Mluvíme-li o emocích v kontextu molekulární biochemie, musíme si vysvětlit několik zásadních pojmů:

Informační látky: Patří sem neurotransmitery, hormony, neuropeptidy či růstové faktory. Jsou to všechny ligandy, které aktivují receptory a spouštějí kaskádu buněčných procesů a změn. Propojují mozek, tělo a chování. (Termín zavedl v roce 1984 Francis Schmitt; Pert, str. 193–194).
Ligand: Je jednodušší molekula, obrazně fungující jako "klíč". Ligandy mohou pocházet z vnějšího prostředí, nebo si je tělo vytváří samo. Navázáním na receptor způsobí ligand změny v buňce a spustí chemické reakce (např. produkci nových proteinů). Příkladem je endorfin, což je tělu vlastní neurotransmiter, zatímco morfin je analogická látka z vnějšího prostředí.
Receptor: Dříve se v jeho existenci pouze věřilo, dnes jej molekulární biologové dokážou izolovat a přesně popsat jeho strukturu. Receptor je bílkovina (molekula složená z aminokyselin). Existuje mnoho druhů receptorů; nacházejí se na povrchu buňky (na membráně) jako "lekníny", které mají své "kořeny" hluboko uvnitř buňky. Jsou to v podstatě smyslové orgány buňky – fungují jako "klíčové dírky" čekající na specifické látky, které k nim připlavou a navážou se na ně. (Pert, str. 22–23).

Druhy informačních látek:

Neurotransmitery: Např. dopamin, histamin, noradrenalin, serotonin atd.
Steroidy: Např. cholesterol, testosteron, estrogen...
Peptidy: Tvoří 90 % všech ligandů a hrají významnou roli v regulaci všech životních procesů. "Jakýkoliv peptid má někde v mozku odpovídající receptor, do kterého zapadne – proto termín neuropeptid." (Pert, str. 129)

2.3. Vliv prostředí na emoce

"Stručně řečeno, život buňky je v každém okamžiku určen tím, které receptory jsou na jejím povrchu a zda jsou tyto receptory obsazeny ligandy, či nikoliv. V komplexním měřítku se tyto nepatrné fyziologické jevy na buněčné úrovni promítnou do velkých změn v reakcích, ve fyzické aktivitě, a dokonce i ve změnách nálady." (Pert, str. 25).

"Mozkem buňky není jádro, nýbrž buněčná membrána." (Bruce Lipton, cit. dle: Gabor Maté: Když tělo řekne NE, str. 213).

Příklady vlivu prostředí na emoce:

Příklad 1: Opiáty a emoce - endorfin

Již zmíněný endorfin (objeven v roce 1975, původně nazývaný enkefalin – z řeckého "v hlavě") je ligand produkovaný mozkem. Jde tedy o tělu vlastní opiát, který má svůj specifický receptor (ten objevila C. Pert v roce 1972). Endorfiny se tvoří v hypofýze a hypothalamu, tlumí bolest a vyvolávají pocity štěstí či euforie.

Endorfin má své receptory na povrchu buněk v centrálním nervovém systému (mozek a mícha) i v trávicím traktu. "Nejdůležitější složkou molekuly emocí je molekula, která se nachází na povrchu buněk v těle i v mozku a kterou nazýváme opiátový receptor." (Pert, str. 21).

Problém nastává, když stejný receptor obsadí látky z vnějšího prostředí – například morfin. Pokud morfin obsadí receptory určené pro endorfiny, hladina přirozeného endorfinu v krvi zůstává zdánlivě vysoká (buňka je stimulována), na což tělo reaguje útlumem vlastní produkce endorfinů. Jakmile vliv morfinu odezní, hladina přirozeného opiátu je kriticky nízká, což vyvolává abstinenční příznaky. K regulaci produkce těchto látek tělo využívá princip zpětnovazebné smyčky, podobně jako mozek při úpravě predikcí na základě nových vjemů.

Příklad 2: Viry a emoce - noradrenalin

Noradrenalin: rhinovirus (původce rýmy) využívá pro vstup do buňky stejný receptor jako noradrenalin, který si tělo vytváří mimo jiné ve chvílích radosti. Když prožíváme pozitivní emoce, noradrenalin tyto receptory obsazuje, a tím je pro virus blokuje. Pravděpodobnost onemocnění se tak v těchto stavech snižuje. (Pert, str. 199).

Příklad 3: Stres a emoce – kortizol

"Lidé často nazývají kortizol stresovým hormonem, je to však omyl. Kortizol se uvolňuje pokaždé, když potřebujete uvolnit velkou dávku energie, což se shodou okolností stává i ve chvílích, kdy je člověk ve stresu." (Barrett, str. 107).

"Veškeré vnitřní dění doprovázejí interoceptivní vjemy, přestože nejste nastaveni na to, abyste je dokázali vždy přesně prožívat. Interoceptivní síť tak ovládá vaše tělo, hospodaří s vašimi zdroji energie (včetně kortizolu) a zároveň reprezentuje vaše vnitřní počitky." (Barrett, str. 107).

Stres a stresová reakce

Stres zahrnuje tři fáze:

Stresor: Vnější nebo vnitřní podnět.
Prožitek systému a interpretace: Jak organismus stresor vyhodnotí.
Stresová reakce: Biologické změny ve stavu organismu. (Maté, str. 40).

Co se děje v těle, když mozek zaznamená hrozbu?
Jakmile mozek vyhodnotí nebezpečí, aktivuje se kaskáda procesů:

Hypotalamus produkuje kortikoliberin (CRH – kortikotropin uvolňující hormon).
Ten putuje do hypofýzy, která následně uvolní adrenokortikotropní hormon (ACTH).
ACTH se krví dostává do nadledvinek, které do oběhu vypustí glukokortikoidy (především kortizol).

Tomuto propojení se říká osa HPA (z angl. Hypothalamic-Pituitary-Adrenal axis) – tedy osa hypotalamus–hypofýza–nadledviny. (Maté, str. 41)

Význam stresové reakce:
Stresová reakce je nezbytná pro zachování vnitřní stability organismu – homeostázy. Při stresové reakci je tělo připravováno na život ohrožující situaci, která vyžaduje jiné hospodaření s energetickými zdroji organizmu, než když je tělo mimo nebezpečí/ohrožení. Jde tedy o situaci, v němž je nastavován jiný druh rovnováhy. Stresovou reakci může vyvolat skutečný útok, ale i hrozba pouze vnímaná, ať už vědomě, či nevědomě. Všimněte si, že jde o nám již známou interocepci. Už jsme si dříve vyzkoušeli, jak citlivě naše tělo reaguje i na pouhou vzpomínku na něco nepříjemného či ohrožujícího.

2.4. Propojení mysli a těla

Důsledkem objevů posledních desetiletí bylo zformování nového vědního oboru – psychoneuroimunologie (PNI), či ještě přesněji psychoneuroimunoendokrinologie. PNI se zabývá úzkým a obousměrným propojením mezi psychikou, nervovou soustavou a imunitním systémem. Psychoneuroimunoendokrinologie toto pole rozšiřuje o endokrinologii (hormonální systém) a dokonale popisuje totální provázanost organismu. Oba obory nahlížejí na lidské tělo jako na jedinou, komplexně propojenou entitu a svým působením vyvracejí zažitou představu o dualitě mysli a těla.

Klíčovým spojením mezi tělem a mozkem je bloudivý nerv (nervus vagus), po němž putují informace mezi mozkovým kmenem a vnitřními orgány. Větví se z hlavy až do hrudníku a břicha, kde se dotýká srdce, plic, žaludku i střev, a funguje tak jako hlavní biologický posel interocepce. Bloudivý nerv je zodpovědný za to, že při stresu cítíme pověstné "sevření žaludku" nebo nevolnost. Pokud mozek predikuje ohrožení, vyšle po bloudivém nervu signál, který okamžitě utlumí trávení, aby ušetřil energii na obranu.

Kanadský lékař Gabor Maté jde ve své knize Mýtus normálnosti (MN) ještě dále a uvádí, že střevní nervová pleteň bývá nazývána "druhým mozkem". (Maté, MN str. 269). Aby byla mozaika propojení úplná, cituje Stephena Porgese, podle něhož jsou "nervové obvody sociálních vztahů a láska úzce propojeny se srdcem a jeho funkcemi". (Maté, MN str. 268). Kromě toho má srdce také svůj vlastní nervový systém, jímž se zabývá obor neurokardiologie. Lze tedy hovořit o třech mozcích (v hlavě, v srdci a ve střevech), které jsou propojeny autonomním nervovým systémem a mají vzájemně spolupracovat. (Maté, MN str. 269).

Důsledky stresu pro tělo

Stres a emoce obecně přímo ovlivňují náš mozek a orgány zodpovědné za energetické hospodaření. Při dlouhodobém působení dochází k jejich strukturálním změnám – části mozku či žlázy se mohou zvětšit či zmenšit (přenastavit), čímž se upraví produkce konkrétních informačních látek, které následně zpětně ovlivňují celé tělo.

Již zmíněný kortizol má řadu funkcí, mimo jiné tlumí činnost imunitního systému. Nadměrná stresová zátěž a neustálé působení kortizolu tak mění fungování osy HPA, jejíž nerovnováha je spojována s mnoha chronickými chorobami. Biologické projevy stresu mají největší vliv na:

Hormonální systém: Např. zvětšení nadledvinek v důsledku nadměrné stimulace.
Imunitní systém: Negativní vliv na slezinu, brzlík a lymfatické uzliny.
Trávicí systém: Poškozování výstelky střev.
(Hans Selye: Stres života, Pragma 2016).

Jak již bylo řečeno, stresová reakce může být vyvolána nebezpečím skutečným i domnělým, fyzickým i slovním. Je-li slovo (nebo mluvčí) které na nás cílí, spojeno s negativní emoční zkušeností, můžeme je vnímat jako ohrožení. Značná emoční zátěž proto často pramení z mezilidských vztahů. Gabor Maté upozorňuje, že dědičnost" mnoha nemocí v rodinách není dána pouze DNA, ale také přebíráním vzorců chování, které nesou specifickou emoční zátěž. Ne každý se zvýšenou genetickou dispozicí (např. k rakovině či idiopatickým nemocem) skutečně onemocní. Výzkumy naznačují, že onemocní zpravidla ti, kteří vykazují vzorce chronického potlačování stresových a emocionálních reakcí.

Klasická teorie předpokládala, že emoce jsou spjaty výhradně s limbickým systémem mozku.
"To už si dnes nemůžeme myslet. Objevili jsme další anatomická místa v těle s vysokou koncentrací neuropeptidových receptorů, například zadní rohy míšní. (…) Téměř všude, kde do nervového systému vstupují informace z pěti smyslů, najdeme vysokou koncentraci těchto receptorů. Emoce a tělesné pocity jsou propleteny v obousměrné síti, kde jedno může přecházet v druhé." (Pert, str. 148).

V našem těle se propojují energetická, emoční a imunitní centra: "Imunitní buňky tvoří stejné chemické látky, které v mozku ovládají náladu." (Pert, str. 192). "Buňky neustále komunikují s ostatními buňkami prostřednictvím neuropeptidů. Buňky, které signál přijmou, vyvolají fyziologické změny, jež následně slouží jako zpětná vazba pro buňky vysílající. Tím jim sdělují, o kolik více či méně mají látky produkovat." (Pert, str. 271).

Jsme opět u principu smyčky a zpětné vazby – základního mechanismu pro udržování homeostázy.

2.5. Původ emocionálního nastavení

Reakce našeho organismu se formují již v prenatálním stádiu vývoje, kdy tělo plodu absorbuje veškeré informační látky, které produkuje tělo matky. "Nitroděložní život není takový ráj, jak se nám někteří lidé snaží namluvit. Přijímáme tu veškeré štěstí, ale také úzkost a obtíže, s nimiž se potýkají naši rodiče." (Ursula Volz-Boersová, cit. dle Maté, MN str. 120)

Netýká se to pouze matky, ale i otce: jeho emocionální nastavení a reakce se přímo promítají do duševního života matky, a tím jej ovlivňují. Maté v této souvislosti hovoří o interpersonální biologii: "Mezi psychickým stavem matky a otce existuje složité vzájemné propojení a působení." (Maté, MN str. 122). (Kritici Matému občas vyčítají, že veškerou odpovědnost za raný vývoj dítěte svádí na matku. V jeho knihách lze však nalézt spíše důraz na prostředí jako celek, které zahrnuje matku, otce, širší rodinu, komunitu i celou společnost).

Podstatné je, že v raném věku dítěte se díky emočnímu působení a s ním spojené biochemii vytvářejí koncepty, které bude dítě v budoucnu predikovat a které se v psychologii nazývají "jádrová přesvědčení". Jádrová přesvědčení jsou "základní postoje a názory na sebe sama, na ostatní lidi a na svět, ve kterém žijeme." ." (Honza Vojtko: Prostě vztahy, str. 20). "Formují se v raném věku a jsou ovlivňována zásadními životními zkušenostmi." (Vojtko, str. 21).

2.6. Emoce a vzorce chování

"Mateřská péče během dětství slouží k 'naprogramování' behaviorálních reakcí na stres u potomků tím, že pozmění vývoj neurálních systémů, jež zprostředkovávají pocity strachu. Jinak řečeno, úzkostlivé matky pravděpodobně vychovají úzkostlivé potomstvo a tento vzorec se bude dál předávat z generace na generaci." (Maté, str. 122).

V širším kontextu lze říci, že celá kultura dané země je prostoupena vzorci chování, které jsou spojeny s emocemi sdílenými a zděděnými po minulých generacích. Tyto vzorce ovlivňují fungování celé společnosti. Proč jsou lidé v některých zemích otevřenější než v jiných? Není to jen tím, že "to tak prostě je", ale spíše tím, že si lidé předávají vzorce chování, z nichž se následně přenášejí emoce – v tomto případě otevřenost či laskavost. Současně zde funguje zpětnovazebná smyčka: pozitivní emoce vyvolává pozitivní chování, čímž vzniká kruh, v němž se pozitivní chování a emoce navzájem posilují.

Výše uvedeným příkladem nechci říct, že bychom měli být pozitivní za každou cenu. "Mnoha lidem brání v růstu a poznávání sebe samých různé falešné vzpomínky a mylné představy o jejich 'šťastném dětství', jichž se zuby nehty drží." (Maté, str. 230) "Nutkavý optimismus je formou pozitivního myšlení, která slouží jako obranný mechanismus zraněných dětí, aby se vyrovnaly se svou situací. Dospělý, jenž si tyto rány nese v podvědomí dál, pak z tohoto mechanismu činí svůj životní přístup". (Maté, str. 228) Jako lék na tento zkreslený pohled uvádí Maté sílu negativního myšlení – tedy schopnost podívat se na svou minulost bez příkras a realisticky. Přiznání si toho, co nebylo dobré a co nám ublížilo, stejně jako ocenění toho, co bylo dobré a krásné, je podmínkou pro to, abychom mohli postoupit dále. Maté však opakovaně zdůrazňuje, že zde není prostor pro obviňování rodičů. Nabádá k pochopení, že i naši blízcí převzali své vzorce chování a s nimi spojenou chemii od svých předků a vždy se snažili o své děti starat tak, jak nejlépe v danou chvíli dovedli.

Emoce se zkrátka rodí ze vztahů. Neexistují špatné nebo dobré emoce, jen emoce dobře nebo špatně zpracované.

Štěstí nebo spokojenost?

"Štěstí je to, co cítíme, když jsou naše biochemické látky emocí, neuropeptidy a jejich receptory, volné a neomezeně proudí v celé psychosomatické síti. (…) Fyziologie a emoce jsou od sebe neoddělitelné." (Pert, str. 279).

"Na rozdíl od štěstí není spokojenost definována jako euforie, ale jako stav vnitřního klidu, kdy nám nic nechybí. (…) Spokojenost je stav mysli, hluboký základní pocit smíření se sebou samým a se světem kolem nás." (Leon Windscheid: Emoce na uzdě, str. 207–208). Všimněte si, že Windscheid vlastně popisuje stejný stav, o kterém mluví Pertová jako o "neomezeném proudění neuropeptidů" (vyrovnaná homeostáza), jen jej nazývá spokojeností.

Shrnutí

Emoce si vytváříme: Jsme jejich pramenem tím, že tvoříme predikce na základě minulých zkušeností.
Propojení s tělem: Emoce jsou reakčními mechanismy našeho těla na stav naší mysli a zároveň naše mysl vytváří emoce v reakci na signály z těla. Celá psychosomatická síť je obousměrně propojena.
Vliv na zdraví: Chemie spojená s emocemi hluboce ovlivňuje fyzické zdraví, vnitřní orgány, mozek a imunitní systém.
Kořeny v dětství: Naše emoční nastavení je závislé na vztazích v útlém dětství. Jsme "přednastaveni" biochemií, kterou jsme sdíleli s rodiči již před narozením a v prvních letech života.
Možnost změny: Budoucí emoce můžeme ovlivňovat v přítomnosti tím, jaké vztahy budujeme a jaké vzorce chování používáme. Přestože jsou tyto vzorce hluboce uloženy na buněčné úrovni, jejich uvědomění a vědomá změna nám pomáhají prožívat emoce lépe a nezatěžovat jimi sebe ani své okolí.

V závěrečné části se pokusím nastínit způsob práce s emocemi při výuce hry na zobcovou flétnu.