Principy výuky

Principy výuky se dají shrnout do několika bodů, z nichž je patrné, že je pojata jako příprava na život pomocí hudby:

1. Růst, nikoliv výkon

2. Sebepoznání a sebeuvědomění

3. Hledání krásného

Ad 1:

Výkon se dostaví, není třeba spěchat. Nejdůležitější je vybudovat dobré základy a nechat na sebe flétnu působit tak, aby nám v hlavě pomohla vytvořit potřebné "pěšinky" a ty, které už tam jsou, oživila a zprovoznila. Toho nelze nikdy dosáhnout tím, že budeme dětem dávat příliš obtížný repertoár. Taková hudba totiž z neurologického hlediska vyžaduje spoje, jejichž vytvoření či oživení trvá dlouho, neboť jsou příliš složité či náročné na rychlost přenosu signálu.

Ad 2:

Sebepoznání se musí vyvíjet postupně v souladu s tím, čeho je dětská mysl schopna. Motoriku je třeba objevovat pozvolna, protože nejdůležitějším momentem učení je uvědomění si pohybu, dotyku či zvuku. S tímto uvědomováním přichází postupně hlubší sebeuvědomění a schopnost vnímat přítomný okamžik a "vnitřní prostor", jak o něm píší například Eckhart Tolle v knize Moc přítomného okamžiku, Kenny Werner v Mistrovství bez úsilí či Naomi Aldort ve Vychováváme děti a rosteme s nimi. Podstatné je, že uvědomění je rovněž neurologický proces, kdy skrze specifickou část mozku (thalamus) procházejí signály z těla. Pokud projdou příliš rychle, k uvědomění nedochází. Zdrojem uvědomění je pomalost.

Ad 3:

Hledat krásu je ten nejušlechtilejší cíl, který naše práce má. Je jedno, zda je krásné to, co je rychlé a emotivní, nebo to, co je pomalé a meditativní. Každé má své parametry a jeho chápání se vyvíjí nejen v každém z nás individuálně, ale i ve společnosti napříč staletími (viz např. Dějiny krásy od Umberta Eca). Jsem přesvědčen o tom, že krásno by nás mělo přivádět do vnitřního prostoru k sobě samým a k přítomnému okamžiku. Navíc – pokud se naučíme nacházet krásu v hudbě, je větší šance, že i v samotném životě dokážeme snáze rozeznat kvalitu od toho, co je podřadné.

Postupné kroky

Výuka začíná nejčastěji v 6–7 letech. Prvními dovednostmi jsou zvuky a zvuková cvičení, u nichž ještě není nutné zakrývat tónové otvory. Tato přípravná fáze obrací pozornost dětí k poslechu a koordinaci dech–ucho–ruce–jazyk, která je pro hru zásadní.

U prvních skladeb se zaměřujeme nejen na rozvoj motorických schopností (prstové techniky), ale také na schopnost vnímat doprovodný nástroj – klavír, cembalo, kytaru nebo loutnu. Děti mají na webu "Hudba jako pohyb" k dispozici rozsáhlou knihovnu hudebních doprovodů ke skladbám, které se učí. Tento web jsem vytvořil s cílem rozvíjet u dětí od prvních krůčků smysl pro rytmus a intonaci. Práce s nahrávkami v domácím prostředí je neocenitelnou pomůckou v přípravě na hodiny korepetice, kde děti svůj repertoár hrají se zkušenou korepetitorkou.

Jak postupně přibývají nové tóny, dostáváme se k náročnějším kapitolám a poznáváme další hudební žánry a styly. Samozřejmostí je, že žáci interpretují jak lidové písně, tak skladby všech hudebních epoch od renesance po současnost. V posledních letech se na trhu objevilo množství zdařilých úprav klasického a romantického repertoáru, děti tedy mají možnost hrát proslulé skladby i z dob, kdy stála zobcová flétna stranou hlavního hudebního zájmu (cca 1750–1900). Flétna se tak stává nástrojem, který rozšiřuje posluchačskou zkušenost na nejvyšší možnou míru: málokterý jiný nástroj umožní dětem tak hluboké poznání dějin hudby.

Komorní hra

Speciální kapitolou jsou hodiny komorní hry, kde se děti učí hrát společně. Na SZUŠ Blansko, kde působím, mám velkorysou možnost realizovat komorní výuku podle toho, jak potřebuji žáky zapojit s přihlédnutím k jejich věku, zralosti a hudebním předpokladům. Skladbami v komorní hře doplňujeme sólový repertoár o další rozměr: vnímat spoluhráče, umět se přizpůsobit, hledat společná řešení a společně prožívat vystoupení i s ním spojenou atmosféru. Na rozdíl od nástrojů, u nichž děti většinou sedí samy a mohou se tak stát hůře přístupnými ke společnému hledání, kompromisu a vnímavosti, otevírá zobcová flétna dveře k hlubšímu porozumění druhým lidem a k toleranci. Každý žák je osobnost a jeho hudební projev je jedinečný – v souboru se snažíme tyto různé charaktery spojit, sblížit a jejich vlastnosti využít ve prospěch celku.

Nejdůležitější je pro mě dobrý pocit žáků ze hry. Netlačíme na tempo přednesu, i když se snažíme co nejvíce přiblížit původnímu autorskému záměru, neboť  každé tempo s sebou nese jinou atmosféru. Pro rozvoj techniky a krásný zvukový výsledek je však nejdůležitější pomalost, ve které je možné naučit se všechny potřebné pohyby správně a hlavně uvědoměle. Tato pomalost dává dětem dostatek času k tomu, aby se naučily vnímat nejen vlastní zvuk, ale i tóny doprovodného nástroje. Ty pak tvoří síť, ve které se žáci cítí bezpečně nejen doma a v hodinách, ale i při vystupování na koncertech. Pomalost a vnímavost nás tak učí vnitřní jistotě a zdravému sebevědomí. Vystupování před publikem je pak mnohem snazší a jeho úspěšnost připravuje žáky na další životní zkoušky. Učí je, že poctivá příprava a vědomí, že věci dělají správně, vedou k dobrému výsledku.